Pravda o Ondrášovi - pánovi Lysé Hory.

Dne 13.10. 1680 se janovickému fojtovi Ondřeji Fucimanovi a jeho ženě Dorotě narodil  syn Ondřej. Proslul jako legendární zbojník, "pán Lysé Hory a ochránce chudých". Jeho věhlas byl srovnatelný s Jánošíkem.

Povědomí o zbojníku Ondrášovi se udržuje ve Slezsku  a na severovýchodní  Moravě dodnes.  Když zde mluvím o Slezsku, myslím i jeho polskou část, kde zvláště v Beskydech je Ondráš (polsky Ondraszek) postavou velmi, velmi populární. Jak to je v Čechách si netroufám odhadovat, ale velké iluze si nedělám.

Ondrášův život je opředen  spoustou legend, pověstí a příběhů, ve kterých je  líčen jako hrdina, který bojoval proti pánům, chránil chudé a co uloupil, to jim rozdal. 

Jak jsem předeslal, Ondřej Fuciman řečený Ondráš, se narodil v rodině janovického fojta. Fojt byl v té době představitel obce, v podstatě stejně jako rychtář nebo podobně jako dnešní starosta. Funkce se dědila a nástupce svého otce vyplácel. Ondráš byl nejstarším synem fojta Ondřeje  Fucimana a jeho ženy Doroty, takže nástupnictví mělo připadnout jemu. Ale nepřipadlo. Fojtem se stal r. 1709 Ondrášův  bratr Jan.

Ondráš měl několik mladších sourozenců -  Jana, Jakuba, Dorotu, Annu, Magdalenu, Jiříka a Kateřinu. Po smrti Ondrášovy matky se jeho otec fojt Fuciman znovu oženil a s druhou manželkou Zuzanou měl dvě děti - Tomka a Marianu. Toto jsou vše údaje, které se dají prokázat z matrik a úředních záznamů. Nyní se chvílemi pustíme na tenký led více či méně pravděpodobných domněnek, které vychází nejen z ondrášovských legend, ale také ze soudních protokolů.

Je pravděpodobné, že Ondráš studoval na latinských školách, údajně na piaristickém gymnaziu v Příboře. Odtamtud měl být vyloučen pro rvačky s židovskými spolužáky a zde měla mít počátek nenávist vůči Židům, které si později Ondráš velmi rád vybíral jako oběti svých loupeží. 

Je pravděpodobné, že předtím, než se z Ondráše stal zbojník, byl v armádě, odkud patrně zběhl. Předpokládá se, že to mohlo být v letech 1695 až 1709. Některá zobrazení Ondrášovy smrti zobrazují jak Ondráše, tak jeho vraha ve vojenských "mundúrech". Bohužel kvůli autorským právům je nezveřejňuji, odkazy jsou zde, nebo zde. Podle jedné z legend se Ondřej stal zbojníkem kvůli zabití panského drába nebo malenovického fojta. Je možné, že ho na zbojnickou dráhu přivedla rodinná křivda, když se nestal otcovým nástupcem ve fojtském úřadě.

Je pravděpodobné, že se "vyučil na zbojníka" u Tomáše Uhorčíka, jednoho z Jánošíkových  "horních chlapců". Vazby mezi Ondrášovou a Jánošíkovou bandou patrně přetrvávaly dále, koneckonců i Jánošík při výslechu uvedl, že někteří jeho zbojníci byli již dříve popraveni při hromadném zúčtování se zbytky Ondrášovy tlupy v Těšíně.

Je pravděpodobné, že prvním zbojnickým skutkem, který Ondráš a jeho banda spáchali, bylo přepadení panského dvora v Bludovicích (dnes součást Havířova). Bohužel se už neví, zda to byly Horní, Prostřední nebo Dolní Bludovice. Ono se ani pořádně neví, kdy přesně se ono přepadení událo. Ví se, že akce skončila neúspěchem, důvodem byl "strach, nezkušenost a špatné počasí", jak při pozdějším výslechu uvedl jeden ze zbojníků. Předpokládá se, že lupičského útoku se zúčastnil Ondrášův bratranec Jura Fuciman, řečený Juráš. Později vysvětlím, proč tohoto člověka zmiňuji.

Za prokázanou akci se považuje přepadení zámečku v Třebovicích u Ostravy, spojené se zabitím správce Pavla Schörnera. Ondrášova tlupa řádila ve Frýdku, v Bludovicích, na Visalajích, ale nebylo jí zatěžko přepadnout zámek v Ustroni nebo dokonce v Lanckroně cca 30 km od Krakowa. Banda přepadávala větší i menší osady nejen v Beskydech, ale zabrousila i do Hlučína nebo Ráje u Fryštátu (dnes Karviná - Ráj). Někteří členové tlupy, včetně Ondráše a Juráše, se měli zúčastnit přepadení města Příbora v r. 1710.  Útok zbojníků byl odražen, 5 jich bylo zajato. Jeden z nich udal své 4 kumpány, proto dostal milost. Ostatní čtyři byli pověšeni na dubech u Příbora "až jejich rozpadlá těla sežrali psi".

Kromě takových větších lupičských výprav se ovšem Ondráš a jeho banda nevyhýbali "drobnější kriminalitě". Obírali kupce, řemeslníky, hospodské, mlynáře, pocestné nebo faráře, a jak bylo výše uvedeno, zvláště spadeno měli na židy.

Je jasné, že vrchnost nemínila nad Ondrášovou činností přivírat oči. Ondráše se snažili dopadnout moravští portáši (dnes bychom řekli četníci), jeho řádění měl ukončit z Opole povolaný pluk althanských dragounů. Měli smůlu. Ondráš byl zabit při hospodské rvačce. 

V noci z 31. března na 1. dubna 1715 popíjel Ondráš se sedmi svými druhy ve sviadnovské hospodě "U matky Hedviky". V hostinci byl ubytován postřelený člen Ondrášovy bandy Schobischowsky a kumpáni ho asi přišli navštívit. Vypitá kořalka a žárlivost na šenkýřku byla příčinou roztržky mezi "rabirzi".  Podle protokolu z výslechu víme, že když dcera hospodského Hedvika Pastrňáková vyzvala Ondráše k tanci, vytrhl mu Juráš Fuciman, jeho vlastní bratranec, z ruky valašku a jednou ranou ho zabil.

Protože za vydání živého či mrtvého Ondráše úřadům byla vypsána odměna, zbojníci včetně zraněného Schobischowského jeho tělo naložili na vůz a odvezli do Frýdku, aby si vyzvedli odměnu a vyprosili amnestii. Kamarádi.... Tím se nabízí i další motiv vraždy Ondráše, a to obyčejná chamtivost.

Ondrášovo tělo bylo ve Frýdku rozčtvrceno a rozvěšeno jako potrava pro ptáky. Jedná část byla pro výstrahu pověšena v jeho rodných Janovicích.

Ondrašův vrah Juráš a jeho partička byli uvězněni, ale po několika týdnech propuštěni na kauci. Odměna jim ještě vyplacena nebyla. Ovšem snad hned v den propuštění přepadli syna těšínského starosty a tím si nad sebou podepsali ortel. Sám císař Karel VI. nařídil všechny Ondrášovy kumpány pochytat, pět zrádců odeslat na galeje do Rijeky, ostatní bez milosti pověsit na nejbližším stromě. 

Jurášova parta byla vylákána do Těšína na příslib vyplacení odměny za zabití Ondráše, která činila 100 zlatých. Po svém příchodu do Těšína předstoupili před purkrabího, který jim přečetl rozsudek o jejich deportaci na galeje a nařídil sebrat jim obušky. Propukla rvačka, při které Juráš pobodal biřice, konšela i kata. Jeho kumpán Polenda se zmocnil železných pout, rozbil jimi katovi hlavu a zdemoloval místnost. Nakonec byli zbojníci přemoženi a uvrženi do žaláře. Skončili na galejích a jejich další osud není znám. Tedy.... až na Polendu a Juráše. Ti byli odsouzeni k trestu smrti, Polenda byl v Těšíně oběšen a Juráš skončil svůj život lámán okovaným kolem. 

Nu.... Ondráš očividně nebyl až takový hrdina protivrchnostenského odboje, jak nám podsouvají lidové legendy. Koneckonců - s Jánošíkem to jistě nebude jiné, i tento slavný slovenský národní hrdina byl jen obyčejný zloděj a lupič. To ovšem není vše, co tyto dva zbojníky spojuje. Každému z nich přisoudila legenda kouzelný předmět - u Ondráše to byl obušek (valaška), u Jánošíka opasek, oba dva "zaškoloval" Tomáš Uhorčík a mnohé jejich legendární činy si jsou až neuvěřitelně podobné. Inu... lidová slovesnost.  

Asi by bylo dobré na tomto místě zmínit, že ačkoli Ondrášovská legenda je v mnoha ohledech smyšlená, postava Ondráše, tak jak je prezentována v legendách a pověstech se stala fenomenem kulturně-historickým, všelidovým a vysloveně slezským. Legendy o Ondrášovi, stejně jako ty Jánošíkovské, mohly nepochybně přinášet chudým a těžce zkoušeným naději a víru, že mají zastání, že může být lépe a že křivdy budou potrestány.

Pověstí o Ondrášovi je opravdu spousta, zde už není místo alespoň některou z nich vyprávět. Pokud si chcete přečíst opravdu poutavé zpracování ondrášovské legendy, doporučuji román skvělého slezského spisovatele polské národnosti Gustawa Morcinka "Ondraszek". Bohužel se velmi silně obávám, že česky ještě nevyšla, takže vám nezbyde než se pocvičit v polštině. 

Za první republiky vycházela o Ondrášovi dílka, jejichž historická hodnota byla na úrovni Kosmovy kroniky české, oddíl první - Bájné vyprávění starců. Po válce se pro změnu na Ondrášovi vyřádili někteří historici, kteří z něj chtěli mít hrdinu protihabsburského  a protipanského odboje a selského povstalce.  Jak daleko jsou tato pojetí od historické pravdy jsme si ukázali.

Veškeré faktografické údaje jsem čerpal z knihy Jiřího Tichánka: Ondráš - po stopách legendárního zbojníka, 2009 Šmíra-Print s.r.o., Opava.