O generálovi Šnejdárkovi

V jednom z minulých blogů jsem slíbil, že se k osobnosti armádního generála Josefa Šnejdárka ještě vrátím. Jeho zásluhy o Československo jsou obrovské, a přece byl později "odklizen" a ještě později téměř zapomenut. Ale

"Moc zoufalého se dnes ve světě děje. Já nezoufám. "

(Josef Šnejdárek)

Josef Šnejdárek se narodil dne 2. dubna 1875 v Napajedlích na Moravě, zemřel 13.5. 1945 v marocké Casablance.  Jeho otec pocházel z Čech (nejspíše z Jičína) a byl  v Napajedlích mlynářem.  V roce 1876 zemřela Josefu Šnejdárkovi matka, což mělo jeho otce zlomit natolik, že mlýn prodal a odjel do ciziny. Syna Josefa, v té době něco přes rok starého, dal k výchově  prarodičům do Jičína. Otce osud zanesl do Bulharska a Vídně, a jak Šnejdárek píše "bůhvikam ještě". Setkali se naposled v roce 1898, ale i pak měli o sobě zprávy. Otec Josefa Šnejdárka zemřel během I. světové války ve věku 80-ti let. Nikdy se znovu neoženil a Josef Šnejdárek byl jeho jediným synem.

Ve svých 14 letech se Josef Šnejdárek rozhodl cestovat a vyrazil do světa, prý do Cařihradu. Jeho cesta skončila v Terstu, kde byl zadržen a vrácen příbuzným. Za toto extempore byl vyloučen z německojazyčného gymnazia v Trutnově, ale studia dokončil v Lomnici nad Popelkou (v té době se stal členem Sokola) a vstoupil do Kadetní školy v Praze. Vojenský způsob života mu očividně vyhovoval, po celou dobu studia patřil k nejlepším a kadetku dokončil jako premiant v roce 1895. Ve svých pamětech uvádí, jak se během studií na kadetce setkal s císařem Františkem Josefem I., když mu při jeho návštěvě  podával hlášení. Svůj dojem z mocnáře popsal takto: "František Josef I. byl tehdy velmi elegantní muž a hezký člověk.....Později ustrnul velmi na etiketě. Používal ji jako přehrady mezi sebou  a lidmi".

Po ukončení kadetky nastoupil službu u Trainregiment (vozatajský pluk) č. 2 v Budapešti. Po roce byl přeložen do Innsbrucku. Pro Šnejdárkovu dobrodružnou povahu je typický jeho další krok. Během dovolené v Itálii se rozhodl, že si zaválčí, přeplavil se přes Jaderské moře a aktivně se zapojil do války mezi Tureckem a Řeckem, a to na straně Turků. Po návratu z dovolené byl ve své posádce potrestán 30-ti denním vězením.

V roce 1896 rakousko-uherskou armádu opustil. Těžko říci, zda dobrovolně nebo " na doporučení z vyšších míst", ve svých pamětech to Šnejdárek zdůvodňuje tím, že v rakousko-uherské armádě by měl se svou paličatostí velké problémy a nejspíš by žádnou velkou kariéru neudělal. Považoval se za vojáka a "rváč a voják patří na frontu". Také přiznává, že se cítil nedoceněn, když se podle svého názoru vyznal ve všech válkách světových dějin.  Následující dva roky strávil cestováním po Africe, dostal se až do Senegalu a Guiney. Vrátil se do Evropy a v Belgii vstoupil r. 1898 do Cizinecké legie.

Svou další kariéru zahájil v hodnosti vojína legie, zařazen byl do 2. pluku cizinecké legie s posádkou v alžírském městě Saida. Často mnozí Šnejdárkovi životopisci uvádí, že kdyby požádal o přiznání důstojnické (poručické) hodnosti, které dosáhl v rakousko-uherské armádě, nejspíše by mu byla po absolvování úředního martyria přiznána. To se ale Šnejdárkovi prý zdálo příliš otravné, proto se rozhodl začít od píky. V roce 1905 byl povýšen do hodnosti praporčíka. v roce 1907 do hodnosti podporučíka, v roce 1908 do hodnosti poručíka a v roce 1914 do hodnosti kapitána francouzské armády.

Během své služby v cizinecké legii získal neocenitelné bojové zkušenosti, třicetkrát byl raněn a mnohokrát vyznamenán. získal francouzské občanství a v roce 1912 se v Oranu oženil s Cathérine Constantien, dcerou místního statkáře.

Po zahájení první světovéí války se Šnejdárek s dalšími legionáři přesunul do Evropy. V květnu roku 1915 v předvečer krvavé bitvy u Arras  se poprvé setkal s příšluníky Roty Nazdar, která působila v rámci Cizinecké legie.

„….Bylo mi divně kolem srdce, setkat se s krajany, v předvečer smrti pro mnohé z nich, daleko od vlasti. Teprve později jsem si uvědomil, jak se mi ten zákop zdál zákopem českým. Obličeje a výraz očí připadaly mi tak známé… Druhý den v tutéž hodinu polovice z nich ležela mrtva tam napřed. Padli při útoku na hrozné Ouvrages blanches,“ uvedl  o tomto setkání později.

Po svém zranění se vrátil do Tunisu, kde vedl výcvik nováčků, na vlastní žádost a naléhání byl v roce 1917 opět převelen na evropské válčiště. Byl opět zraněn a po rekonvalescenci se stal v listopadu 1917  francouzským přiděleným důstojníkem u Národní rady československé v Paříži a z titulu své funkce se podílel na formování československých legií ve Francii. Zde se seznámil s Milanem Rastislavem Štefánikem, se kterým se měli často radit o vojenských záležitostech. Šnejdárek uvádí, že nejčastěji se setkávali v kavárně Aux deux Magots na rohu Rue Bonaparte, "kde v čísle 18 byla kolébka samostatného československého státu".

Po ukončení války se stal dočasným velitelem 22. československého střeleckého pluku a organizoval jeho přesun do Československa (stále ještě jako francouzský občan a důstojník francouzské armády). Byla mu propůjčena hodnost podplukovníka čs. armády a byl jmenovan do funkce vojenského inspektora v Moravské Ostravě. Po vypuknutí sedmidenní války o Těšínsko mu byla nabídnuta funkce velitele československých vojsk, přestože mu reálně hrozil vojenský soud ze strany Francie, Šnejdárek tuto funkci přijal. Jeho působení na Těšínsku je hodnoceno často velmi protichůdně, mnohé polské zdroje jej označují za válečného zločince, DODNES jeho jmého působí na polské nacionalisty jako červený hadr na býka.

Šnejdárek se pokusil válce zabránit (viz tzv. "Šnejdárkova lest", blíže v mém blogu zde), to se mu ale nepodařilo a  válka vypukla. Šnejdárek o ní psal jako o "tragédii, při níž  Čechoslováci a Poláci navzájem prolévali krev". O svých protivnících (plk. Latinikovi, ale také politicích poslancích Londzinowi či Michejdowi) hovořil s respektem jako o velkých vlastencích, o Latinikowi jako o "pravém vojákovi a vlastenci, hrdému na slavnou minulost polskou".

Tento citát  ze Šnejdárkových vzpomínek něco o Šnejdárkovi a této válce vypovídá:

Za následujících bojů padl mezi jinými i polský kapitán H a l l e r, blízký příbuzný polského generála téhož jména. Dověděl jsem se, že jistá propaganda rozšířila zprávu, že „česká soldateska“ mrtvému – či živému – kapitánu Hallerovi vypíchla oči. Byla to ovšem lež, ale lež, v kterou začnou věřit tisíce lidí, je potom těžko rozlišitelná od pravdy. Proto jsem jel ihned poklonit se ostatkům nepřátelského hrdiny, dal jsem jeho tělesné pozůstatky uložit do slušné rakve, nařídil jsem kondukt a dal jsem mrtvého důstojníka dopravit na linii mezi oběma vojsky. Zavolal jsem polské důstojníky. Tam – rakev otevřít, spočítat oči, zjistit, že tělo je neporušené a pietně uložené.  Řeči ztichly.

Po ukončení sedmidenní války byl Šnejdárek převelen na Slovensko, kde probíhala neúspěšně válka s maďarskými a slovenskými bolševiky.  Šnejdárek se v červnu 1919 ujal velení 2. divize, zavedl rázná opatření a podařilo se mu průběh bojů zvrátit. Významně se tak podílel na vítězství Československa nad tzv. Slovenskou republikou rad a jako "Osvoboditel Slovenska" se stal později vojenským velitelem Prahy. V roce 1920, během jeho pobytu na Těšínsku byl na Šnejdárka spáchán polskými teroristy pumový útok (do povětří vyletěla polovina domu bankovního ředitele V. Mezery v Orlové). Šnejdárkovi se ale nic nestalo.

V roce 1926 se stal československým občanem, v roce 1930 byl povýšen do hodnosti armádního generála. V roce 1932 se stal vojenským velitelem Bratislavy a zahájil stavbu opěvnění kolem Bratislavy. Generálem Syrovým, tehdejším náčelníkem generálního štábu byl považován za jednoho z nejvhodnějších kandidátů právě na funkci náčelníka generálního štábu. Tím se ale stál generál Krejčí a ten se rozhodl potencionálního rivala "odstřelit", do jejich sporu prý musel zasáhnout sám Masaryk. Nakonec Šnejdárek  souhlasil s tím, že v roce 1935 odejde do výslužby, což také učinil. Po Mnichově v roce 1939 se s rodinou odstěhoval do Casablanky, kde také v roce 1945 po blíže nespecifikované operaci dne 13. května zemřel. Jeho ostatky byly v roce 1996 převezeny do rodných Napajedel a pohřbeny v rodinné hrobce.

28. října 2012 byl na vrchu Polední v Těšínských Beskydech odhalen pomníček Josefu Šnejdárkovi, celkem bez zbytečných průtahů byl neznámými idioty zničen, posprejován a počmárán hákovým křížem... Samozřejmě to vyvolalo u českých obyvatel Těšínska velkou nelibost, polští obyvatelé pak mluvili o šikanování ze strany Čechů. To nechci a nebudu komentovat, v každém případě pomníček je již opraven a stává se místem setkání u příležitosti výročí sedmidenní války. Stále ale vzbuzuje negativní vášně a nevraživost, šovinismus a vypjatý nacionalismus je na Těšínsku stále přítomen..

Josef Šnejdárek je významnou osobností nejen slezské historie.

Veškeré citáty zde pochází z knihy  "Co jsem prožil", Josef Šnejdárek, Melantrich 1939

další zdroje:

http://forum.valka.cz/topic/view/14674/ranejdCIrek-Josef,

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3517

http://zpravy.idnes.cz/polaci-mensina-snejdarek-0xo-/zahranicni.aspx?c=A130205_155052_zahranicni_pul