Na historii Těšínska existuje mnoho pohledů, velmi často naprosto odlišných a vesměs závislých na národnosti toho, kdo ji zrovna vykládá. Asi nejzřetelněji to je viditelné na událostech, které následovaly takřka bezprostředně po skončení první světové války. Můj názor na česko-polské soupeření o Těšínsko to spíš jen potvrdí.
Velká válka pomalu končila a bylo celkem jasné, že v Evropě bude všechno jinak. Politické elity národů, které byly součástí Rakousko-Uherska, se rozhodly pro vytvoření nebo obnovení vlastních států, Čechy a Poláky nevyjímaje. Všichni chtěli pro sebe samozřejmě trhnout co nejvíc, představy o budoucím uspořádání hranic byly často protichůdné a z dnešního pohledu občas i naivní.
Slezsko (Těšínsko nevyjímaje), jako průmyslově rozvinutý region se zasobárnou cenných surovin, samozřejmě přitahovalo pozornost a zájem politiků nově formovaných států. Už během války jednali několikrát představitelé české a polské politické reprezentace o poválečném uspořádání těšínského knížectví, patrně si vyjasnili stanoviska, shodli se, že ke konsensu lze dojít jen jednáním a tím to zhaslo.
Bezprostředně po ukončení války byla v Těšíně ustanovena Národní rada těšínského knížectví, která 30. října 1918 proklamovala vůli těšínského lidu k připojení Těšínska k Polsku. Poukazovala při tom na velká shromáždění těšínských Poláků v Orlové, Bohumíně a Těšíně. Pár dní poté vznikl v Opavě Zemský Národní výbor pro Slezsko, který vyhlásil svrchovanost Československa nad celým Slezskem. Otázka je, co všechno bylo tím c e l ý m Slezskem myšleno, ale Těšínsko v něm bylo zahrnuto zcela nepochybně.
Zatímco Poláci opírali svůj nárok na Těšínsko o etnicitu obyvatel Těšínska, argumentujíce při tom výsledky sčítání lidu z roku 1910, Češi se zaštiťovali historickou přínáležitostí Těšínska k zemím koruny české, navíc vítěznými mocnostmi byl Československu přisliben souhlas s uplatněním historických hranic při vzniku nového státu.
Představitelé obou těšínských orgánů se 5. listopadu 1918 dokázali dohodnout na jakési prozatímní správě Těšínska. Klíčem byly výsledky posledních předválečných voleb a z nich vyplývající národnostní složení na radnicích jednotlivých obcí. Obce, které byly vedeny německými politickými stranami připadly pod správu polské Národní rady, v Bohumíně si mohlo Československo ponechat vojenskou posádku. Dohoda zcela jasně stanovila, že:
má povahu prozatímní a v ničem neprejudikuje konečnému rozhraničení teritoriálnímu, které ponechává se v celku k rozhodnutí povolaným činitelům, t. j. vládě polské ve Varšavě a vládě české v Praze; jedině za účelem udržení klidu a pořádku v čase přechodném, aby síly se netříštily na vzájemných sporech v záležitostech povahy místní a malicherné, vymezuje se okruh působnosti obou jmenovaných představitelů národních ve Slezsku, t. j. Národnímu výboru pro Slezsko a Radě Narodowe Księstwa Cieszynskiego na tento způsob:
Tato dohoda na pár týdnů situaci uklidnila,ale problém v podstatě vůbec neřešila. V Československu byla vnímána jako provizorium, polská vláda ji ale ratifikovala a začala uplatňovat na územích pod správou Národní rady těšínského knížectví státní moc. Spočívalo to ve vyhlášení vojenských odvodů, vymáhání slibu věrnosti Polsku od státních úředníků a zvláště ve vyhlášení voleb do polského parlamentu (Sejmu) dne 28. listopadu 1918, a to dokonce na některých územích, která byla pod správou Zemského národního výboru pro Slezsko. To samozřejmě vyvolalo negativní reakce čs. vlády, od protestů přes ultimátum a nakonec až k vojenskému útoku.
K ozbrojenému střetu mezi Československem a Polskem se schylovalo vlastně už od prvních poválečných dnů. Bylo stále více jasné, že ani Československo, ani Polsko se svých nároků jen tak nevzdají, navíc už od listopadu 1918 se z obou táborů ozývaly hlasy, že je třeba se připravovat na válečný konflikt nebo dokonce (a hlavně z Československa) k vojenskému řešení přímo vybízely.
Československé orgány nejdříve požadovaly buď přímo zásah vítězných mocností nebo alespoň jejich souhlas s vojenskou akcí československé armády. Přestože se jim nedostalo ani jednoho, dne 23. ledna 1919 vyrazily z Moravské Ostravy československé ozbrojené jednotky k obsazení celého Těšínska.
Prameny a zdroje:
Krzystof Szelong: Plebiscit a otázka sebeurčení těšínského obyvatelstva 1918 - 1920, Těšínsko - vlastivědný časopis, 1/2001
Jiří Bílek: Kyselá těšínská jablíčka, Nakladatelství Epocha, Praha 2011
Zaolzí, Polsko-český spor o těšínské Slezsko 1918-200, Ośrodek Karta Warszawa, Dóm spotkań s historia Warszawa 2008
Dan Gawrecki: Studie o Těšínsku,Muzeum Těšínska, Český Těšín 1999