Na mém bezcenném bílém životě nemůže záležet aneb Zpověď rasisty a nácka.

Události posledních měsíců a hlavně Zdendovy blogy nastavily nemilosrdné zrcadlo mým dosavadním postojům, názorům a ideálům. 

Ke své hrůze jsem shledal, že jsem beznadějný krvelačný neonarcista, bolševický neonacista, skupinovýIQ xenofob (když tak nad tím přemýšlím, tak vlastně všechnofob) a vůbec bílá heterosexuální a neateistická kreatura, morální žumpa a něco, jehož život je naprosto bezcenný.

I slovutná akademička Priyamvada Gopalová to vidí stejně: „Na bílých životech nezáleží. Jako na bílých.“ 

Proto přistupuji k pokání a k prosbě o odpuštění. Na svou omluvu mohu uvést, že jsem byl svými předky veden k rasismu a povýšeneckému postoji ke všemu, co není dostatečně bílé. Jsem vlastně nácek.. Můj děda z matčiny strany sice seděl 5 let v Mauthausenu a čtyři v Jáchymově, ale považte, on pil černé kafe!! Dnes už to vidím jasně: při každém šálku kávy slastně přivíral oči a zcela jistě se opájel představou, jak bič dozorce dopadá na záda ubohého tehdy černocha, dnes Černocha. Já jsem měl vždycky podezření, že jen tak by ho za války nacionální socialisté a po válce komunisté nezavřeli!!! 

Polínko si přiložila i  moje babička, jeho žena. Jako Polka celkem dost neměla ráda Němce. Vykládala mi o nich různé vtipy, potupné a dehonestující historky z okupace, doprovázené odplivnutím. Jako Polka také celkem dost neměla ráda Rusy. Vykládala mi o nich různé vtipy, potupné a dehonestující historky z osvobozování, doprovázené odplivnutím. Tak v mém dětském srdci zasela sémě xenofobie a nenávisti ke dvěma snad nejmírumilovnějším národům Evropy.

Její švagr, můj prastrýc... až se mi zasekává klávesnice, co to bylo za rasistu a nácka... Za války sice schovávali doma dezertéry z wehrmachtu, ale považte, ON KOUŘIL VIRŽINKA!!! To je jako kdyby vlastnil alespoň tři černé - pardon Černé - otroky!!

Aby toho nebylo málo - i otec byl pěkný výlupek. Když jsem se ho někdy v roce 1975 ptal, proč nemohu studovat na učitele a co to jsou ty "kádrové důvody",  jen utrousil: "to se zeptej těch rudých". Od té doby jsem zanevřel na  indiánky, Pierre Brice a Gojko Mitič  se pro mně stali mrtvými muži. 

Možná namítnete, že to není zas až taková hrůza, protože na černých životech záleží víc než na rudých, ale zcela jistě na rudých životech záleží víc než na bílých!

Svým rasismem mě poznamenala i maminka. Pamatuji si, jak jsem ji jednou maloval v domku a ona chtěla všechno bílou!!!

Dáte mi za pravdu, že v takových podmínkách ze mne nemohlo vyrůst nic jiného než rasista. Už v páté třídě jsem měl blbé kecy, když mě mí patnáctiletí spolužáci Zdeněk Mižigár s Ondrou Hangurbadžem obírali každý den o svačinu. Později jsem jako každý zaprděný český rasista a kolonizátor začal kouřit cigarety a pít kafe. Sám se nad sebou otřásám hnusem - kvůli mně umírali otroci a já jsem s tím nic nedělal... Neodjel jsem do Ameriky, abych prosil za odpuštění a líbal Černochům boty, neadoptoval jsem ani jednoho afrického sirotka, nebyl jsem později na nádraží vítat imigranty... Naopak, smál jsem se hloupým rasistickým vtipům, díval se na filmy s Johnem Waynem, četl si Bílou velerybu  a popíjel  Bílou paní. Jak s tím mohu dále žít?

Už vím co udělám. Až jednou potáhne v naší vesnici kolem mého domu průvod "antirasistických aktivistů" (a on přitáhne, to jsem si jist) vyběhnu z branky, padnu na kolena a skloním se k zemi. 

To aby mi mohli políbit   p. r. d. e. l.