O Josefu Koždoňovi

Pokud se budete zabývat historií Těšínského Slezska jen trochu podrobněji, nepochybně narazíte na osobnost rodáka z Horní Líštné – Josefa Koždoně. Dodnes je oslavován a vyzdvihován, zvláště Slezany a Němci, dodnes je nenáviděn a zatracován, především Poláky. Čechům to je jako obvykle celkem jedno ....

Třebaže byl během svého života označován Němci za polského agitátora, Poláky za „čechofila“ a Němce, sám se považoval výhradně za Slezana. Prohlásil doslova: "Já nejsem Němec, ale také nejsem a nechci být Polákem (...) Jsem Slezan polsky mluvící". Je nutné zdůraznit, že se angažoval hlavně v bývalém rakouském Slezsku, zvláště na Těšínsku.

Dne 8. září 1873 se v Horní Líštné, v evangelické rolnické rodině, narodil učitel, politik, starosta Českého Těšína a slezský národní buditel Josef Koždoň. Polsky Józef Koždoń, německy Joseph Kozdon, slezsky Zefel nebo Zefyl Koždůń. (Horní Líštná je vesnice u Třince, rozdělená v roce 1920 česko-polskou hranicí na Horní Líštnou a Lesznou Górnou).

Koždoň vystudoval reálnou školu a německý učitelský seminář v tehdejším Těšíně, pak působil jako učitel v dvojjazyčné polsko-německé škole ve Skoczowie. V roce 1902 byl povýšen na ředitele školy ve vsi Kety (vše v dnešním Polsku). Je příznačné, že zatímco např. ve Strumieni inicioval založení polské knihovny a čítárny, ve Skoczowě spoluvytvářel německý čtenářský spolek. Kritizoval své učitelské kolegy za poněmčování svých příjmení, za což obdržel již zmíněnou nálepku „polského agitátora“ od německojazyčného těšínského listu Silesia.

V roce 1902 se oženil s Julií Ernestinou Sohlich, dcerou těšínského kupce. Z manželství se narodily čtyři děti, v průběhu let 1903 až 1909 to byly Erna, Hilda, Oda Erika a nejmladší syn Ernest Karl. Dcera Hilda ale v roce 1910 ve věku pěti let zemřela. Syn Ernest vystudoval gymnazium v Bohumíně a na německojazyčné Vyšší škole technické v Praze získal titul inženýra.

V roce 1908 zahájil Josef Koždoň svou politickou kariéru, když začal vytvářet Slezskou lidovou stranu, oficiálně byla  založena v roce 1909. Hned ve volbách do opavského Zemského sněmu se Koždoň stal poslancem. Pod jeho vedením se Slezská lidová strana stala brzy nejsilnější politickou stranou na Těšínsku, reprezentující ty obyvatele Slezska, kteří se necítili být Poláky, Čechy nebo Němci. Faktem ale je, že Koždoňovi Slezané (Šlonzáci) měli k Němcům vždy velmi blízko, jistě i díky tomu, že Koždoňova manželka Julie Sohlich byla Němka. Koneckonců i vznik Slezské lidové strany byl podporován a spolufinancován německými elitami těšínského Slezska.

Během první světové války Koždoň zachovával věrnost Rakousko – Uhersku. Považoval je za svou vlast, které přísahal a které byl povinován loajalitou. Pro svou pomoc rodinám vojáků si získal velké sympatie obyvatelstva.

Po skončení války v roce 1918, když už bylo zřejmé, že předválečné Rakousko – Uhersko je minulostí, se Koždoň přihlásil k myšlence slezské autonomie nebo spíš nezávislosti v rámci jakési „unie rakouských států“ (společně např. s Rakouskem, Československem, Slovinskem...). Po neúspěchu této koncepce se vyslovil pro neutrální rakouské Slezsko, možná i spojené s pruským Horním Slezskem. Protože neuznával svrchovanost polské vlády nad Těšínskem a ani legitimitu Národní rady Těšínského knížectví, byl na popud polských poslanců Michejdy a Londzina uvězněn a internován v koncentračním táboře nedaleko Krakowa, obdobně jako jeho apolitická manželka Julie nebo další političtí vězňové německé, české či slezské nebo i např. ukrajinské národnosti. Na nátlak a po protestech těšínských Němců a Čechů byl po měsíci propuštěn a z bezpečnostních důvodů se raději odstěhoval do Moravské Ostravy, odkud řídil činnost Slezské lidové strany. Na Těšínsko se vrátil během sedmidenní války z ledna 1919 spolu s československými vojáky. Teprve tehdy se podařilo Koždoňovi (a Šnejdárkovi) informovat představitele vítězných mocností o situaci jeho manželky, a teprve po jejich intervenci ji Poláci propustili z internace.

Pod vlivem Koždoňovy činnosti snad spojenci byli ochotni uznat  Slezany za národnost rozdílnou od Poláků, Čechů a Němců. Zřízení nezávislé republiky Slezsko bylo podporováno Rakouskem a zástupci Spojených států, Velké Británie a Itálie. V důsledku francouzského veta tomuto projektu (a tím i uznání slezského národa) Josef Koždoň navázal úzké kontakty se všemi předními českými politiky (Masarykem, Kramářem, Benešem, Tusarem). Když mu zaručili, že v Československu si Slezsko zachová autonomii, kterou mělo v rámci habsburské monarchie, Slezská lidová strana podpořila nedělitelnost Těšínska a jeho autonomii v rámci Československa. Samotný Koždoň se stal expertem československé delegace během mírové konference v Paříži. Blokoval projekt dělení Těšínska podle toku Wisly a přesvědčil čs. politiky k podpoře požadavku na provedení plebiscitu ve věci přináležitosti Těšínského Slezska. Brzy povstalo 139 plebiscitních výborů Slezské lidové strany v okresech bielském, těšínském a fryštátském. Kampaň v okrese frýdeckém byla ponechána v gesci Čechům. Stále ale Koždoň nerezignoval na snahy o nezávislost, sledujíc rozvoj událostí v Pruském Slezsku.

Z plebiscitu o Těšínsku nakonec sešlo, tomuto období se chci věnovat v samostatném článku. Jen považuju za nutné zmínit, že zvláště v letech 1919 – 1920 se Koždoňovi „Šlonzáci“ stali terčem nevybíravých útoků a teroru ze strany polských nacionalistů a šovinistů, kteří neuznávali (a dodnes neuznávají) slezskou národnost a Šlonzáky považovali a považují za zrádce polského národa a odrodilce.

Po rozdělení Těšínska v roce 1920 se ale Koždoň Masarykem slíbené slezské autonomie nedočkal, naopak v roce 1927 byla čs. vládou reorganizována územní správa a Slezsko bylo s Moravou sloučeno do země Moravskoslezské. Slezané tehdy vytvořili Výbor pro obranu Slezska, který vydal a propagoval německojazyčnou brožuru Josefa Koždoně "Právo naší slezské vlasti na správní samostatnost." Německá a polská seskupení společně se Slezskou lidovou stranou prováděly akci sběru podpisů proti projektu připojení k Moravě. Navzdory silnému odporu národnostních menšin pražský parlament vytvoření země Moravskoslezské schválil. Přes všechny řeči o zefektivnění státní správy atd atd. byl záměr této reorganizace celkem jednoznačný – oslabit vliv Němců i dalších národností, kterých v pohraničí, Slezsko nevyjímaje, rozhodně nebyla „menšina“. Jako „pikošku“ pak musím uvést, že v roce 1928 bylo Koždoňovi českými úřady navrženo, aby odešel z Těšínska výměnou za teplé místečko v Praze. Koždoň tento návrh jako absurdní zavrhl.

Přestože převážná část struktur Slezské lidové strany zůstala po rozdělení z roku 1920 v Polsku, Koždoň tuto organizaci v Československu udržel při životě. V letech 1923,1927,1931 byl s podporou německých a polských stran a v širokých koalicích s nimi (a přes odpor českých zastupitelů!) zvolen starostou Českého Těšína. V roce 1938 byl už pak zvolen starostou jednomyslně. V roce 1929 odmítl návrh polského Stronictwa ludowegona rozpuštění Slezské lidové strany a její začlenění do polského tábora. Obecně se uznává, že Josef Koźdoň vykonal pro Český Těšín v meziválečných letech obrovský kus práce, moderní vzhled Českého Těšína je především jeho zásluhou. V období mnichovské krize v roce 1938 a po vznesení nároků Polska na Těšínsko Šlonzáci požadovali po státech Mnichovské dohody vyhlášení plebiscitu o neutrálním Těšínském Slezsku. Po anexi Těšínska Polskem v roce 1938 byla činnost Slezské lidové strany zakázána, Koždoň byl okamžitě zbaven funkce starosty Českého Těšína a z Těšína rovnou vypovězen. Koždoň se uchýlil do Bielska, pak Katowic a nakonec našel útočiště v tehdy německé Opavě.

Po porážce Polska v roce 1939 a obsazení Těšínska Německem se Koždoň do Těšína vrátil. Zpočátku byl prý nadšen z nové situace – podle policejního soupisu obyvatelstva se ke slezské národnosti na Těšínsku přihlásilo 157 000 obyvatel, k slezskému jazyku dokonce 184 000 obyvatel Těšínska. Slezská lidová strana ale obnovena být nesměla, Koždoň nebyl jako nenacista  jmenován starostou Těšína. Místo toho mu byla nabídnuta funkce likvidátora banky.

V roce 1941 byl Třetí říší uveden v platnost zákon o Volksliste, který se v podstatě rovnal germanizaci slezského obyvatelstva, což  Koždoň nesl s velkou nelibostí a netajil se velkým zklamáním. Třebaže se stal členem Národní komise DVL (Deutsche Volksliste) v Katovicích, otevřeně prý kritizoval nacistickou národnostní politiku homogenního národa (trochu mne napadá analogie s masarykovským „československým národem“). Ignoroval i zákaz používání těšínského nářečí, přesto přeze všechno ale Němci nijak perzekuován nebyl. Ba naopak, v roce 1943 mu byl u příležitosti 70-tých narozenin předán titul čestného občana Těšína. Podle některých pramenů mu byl na oslavě udělen Kříž za zásluhy Řádu německého Orla (udělovaný cizincům za zásluhy o Třetí říši), a to s Hitlerovým souhlasem či snad přímo na jeho příkaz. V této souvislosti chci ale také podotknout, že někteří životopisci JK uvádí, jak se Koždoň po celou dobu okupace snažil slezským obyvatelům pomáhat a využíval svého vlivu bez ohledu na to, zda se jednalo o Šlonzáky, Čechy nebo Poláky. Byl odpůrcem politicky motivovaných poprav a teroru.

Ke konci války byl evakuován do Německa, odděleně od své rodiny. Koždoň se podobně jako další těšínští Němci a Slezané ocitl v Karlových Varech, kde musel zůstat až do ukončení válečných operací. Jeho žena a děti byly evakuovány do Čížkovic u Litoměřic. V květnu 1945 se Koždoň vrátil do Těšína, kde byl zhruba na 6 týdnu internován, pak byl propuštěn pro svůj vysoký věk. Jeho žena a dcera Oda byly spolu s dalšími Němci deportovány do sovětské okupační zóny, později se přestěhovaly dál na západ k Hannoveru do osady Gehrde u Bersenbrück.

Bezprostředně po ukončení války vznesli Poláci požadavek na vydání Josefa Koždoně jejich válečnému soudu, kdy ho chtěli odsoudit za kolaboraci s Němci. Tento požadavek byl čs. stranou odmítnut jako absurdní (Koždoň nikdy nebyl polským občanem), a to i přes stanovisko čs. komunistů. Nesmlouvavou a rozhodnou podporu Koždoňovi naopak vyjádřili českoslovenští národní socialisté, se kterými spolupracoval v plebiscitním období. V srpnu 1945 se polské bezpečnostní orgány rozhodly Koždoně unést do Polska a postavit jej před soud. K provedení byli vybráni dva mladí chuligáni, jeden příjmením Gawlik z okolí Bohumína, o druhém není už nic známo. Pokusili se Koždoně v noci vylákat k těšínské hranici, jako záminku si vymysleli, že česká hraniční hlídka zadržela na mostě dva Koždoňovy známé, kteří jej šli z Polska navštívit. Koždoň jim uvěřil, ale poblíž hranice si všiml skupinky lidí, která se zdržovala na polské straně (to byli další únosci), což zřejmě vzbudilo jeho nedůvěru. Odmítl dál jít a tak se únosci rozhodli jej omámit chloroformem. Koždoň se jim vytrhnul a začal volat o pomoc. Oba se na něj vrhli, srazili jej na zem, jeden ho bil pěstmi a holí, druhý jej měl několikrát udeřit kamenem. Čeští pohraničníci, zalarmováni Koždonovým křikem přiběhli, ale únosci už stačili zmizet za Olzou.

Po této události se Josef Koždoň uchýlil do Opavy, do hospice „Mariannum“ na ulici Rooseveltově. Sepsal tam v češtině své paměti „Moje zkušenosti ve službě vlasti, můj osud“ , kde shrnul své životní a politické krédo. Rovněž ale v těchtopamětech vyjádřil své rozčarování nad postupem a průtahy čs. orgánů v řízení o přiznání důchodu, kdy se Koždoň ocitl v bídě a naprosto bez prostředků. Jako nespravedlnost pociťoval, že polští učitelé v Československu, kteří brojili zvláště v letech 1938 – 1939 proti čs. státu a mnozí se aktivně podíleli na jeho rozpadu jsou tímtéž státem v důchodu zabezpečeni, zatímco on zůstal naprosto bez prostředků ponechán svému osudu. Dne 7. prosince 1949 zemřel, ironií osudu je, že jen několik dnů poté, co mu byl vyměřen jeho zasloužený učitelský důchod. Pochován je v Opavě, symbolický hrob (kenotaf) má na hřbitově v Českém Těšíně.

Určitě mi dáte za pravdu, že osobnost Josefa Koždoně rozhodně není černobílá a že se jeho působení a postoje nedají jednoduše ohodnotit jen s pomocí dvou znamének – plus či mínus. Ještě dnes budí jeho osobnost zvláště v Polsku velké vášně (Čechům to je opět celkem jedno..). V roce 2013 uspořádaly polské noviny “Dziennik zachodni“ internetové hlasování „O největšího Slezana“. Hlasování trvalo od 25. listopadu do 16. prosince. Josef Koždoň se celkem bez problémů hned po vyhlášení ankety vyšplhal do čela žebříčku, což bylo mnohými Slezany kvitováno, mnohými Poláky.... nekvitováno. Na internetu a v dalších médiích došlo k rozsáhlým pro i proti–koždoňovským kampaním, nakonec se Josef Koždoň umístil na třetím místě, výsledky ankety jsou mnohými Slezany zpochybňovány, když podezřívají organizátory z manipulace s výsledky. Přesto přeze všechno je Josef Koždoň velmi inspirující postavou zvláště pro Slezany a jeho pojetí slezského národa je jistě mnohým Slezanům blízké, koneckonců mne nevyjímaje.

Josef Koždoň je velkou postavou nejen slezských dějin, ale také dějin československé, potažmo české státnosti. Byť o něm učebnice historie zarytě mlčí, podle mého názoru Koźdoňovi Šlonzáci a jejich příklon k československému státu v plebiscitním období byly jedním z hlavních důvodů, proč nakonec Poláci ustoupili od svého požadavku na plebiscit a byli ochotni se dohodnout na rozdělení Těšínska.

Hlavním zdrojem informací v tomto článku je biografie Dariusze Jerczyńskiego "Józef Koźdoń a narodowość slaska" (Narodowa Oficyna Šlaska, Zabrze 2013), zájemcům doporučuji článek "Lidský profil Josefa Koždoně z Českého Těšína" autora V. Valečka (1965) ze sbírek Muzea Těšínska. Něco málo je v české Wikipedii, podstatně obsáhlejší a podrobně ozdrojována je Wikipedie polská - koneckonců autorem jejich článku je právě Koždoňův životopisec (a obdivovatel) Dariusz Jerczyński.

(článek jsem již publikoval na serveru www.yyarin.cz)