O generálovi Latinikovi

Minule jsem se trošku rozepsal o generálovi Josefu Šnejdárkovi, dnešní blog bych chtěl věnovat jeho protihráči na "těšínském válčišti", kterým byl generál Franciszek Ksawery Latinik.  

Franciszek Latinik se narodil dne 17. července 1864 ve městě Tarnów v dnešním Polsku, zemřel 29. srpna 1949 v polském Krakově.

Pocházel z učitelské rodiny, otec učil zeměpis na střední škole. Sám Latinik vystudoval Kadetní školu  v Lobzowie a započal vojenskou kariéru v rakousko-uherské armádě. V letech 1881 - 1891 studoval na Akademii generálního štábu ve Vídni, pak sloužil na různých místech a funkcích a dotáhl to až na důstojníka Generálního štábu. V letech 1909 - 1913 se vrátil do Lobzowské kadetky, kde vykonával funkci velitele školy, nejdříve v hodnosti majora a od roku 1911 už jako podplukovník. V roce 1913 byl převelen do Opavy jako zástupce velitele 1. pluku pěchoty.  Po vypuknutí světové války bojoval na východní, ruské frontě, a to ve funkci velitele 100. pluku pěchoty. Byl mj. účastníkem  bitvy u Gorlic, o které se někdy mluví jako o "malém Verdunu". Celou válku strávil na bojišti, ať již na ruské, rumunské nebo italské frontě. V  létě roku 1918 byl vážně raněn, ze zranění se ale uzdravil.

Po skončení války okamžitě vstoupil do nově vzniklé polské armády a posléze byl jmenován velitelem Těšínského vojenského okruhu. Během sedmidenní války velel polským vojskům a jak jsem se snažil popsat v minulých článcích, měl velmi těžký, téměř nemožný úkol udržet Těšínsko v polských rukách. Je opravdu těžko posoudit, zda Latinik měl či neměl za daného stavu vůbec šanci na úspěch a hlavně jak by dopadla rozbíhající se bitva o Skoczow, která byla zastavena ultimátem dohodových mocností.

V každém případě, když na Těšínsku utichly zbraně, Latinik pokračoval ve své vojenské kariéře, a to jako velitel Těšínského frontu (což byl vojenský okruh na jihozápadní hranici Polska, složený z několika divizí), postupně velel 6. a  7. pěší divizi, v roce 1920 byl členem plebiscitní komise  v Těšíně a delimitační komise v Opavě.

Dne 14. února 1919 došlo ke střetnutí mezi polskými a sovětskými jednotkami nedaleko města Szczuczyn (Ščučin) v dnešním Bělorusku a vypukla tak polsko-bolševická válka, trvající až do roku 1921. V létě 1920 se stala pro Poláky situace kritickou, když bolševici stanuli před Warszawou a po jejich případném vítězství by už asi nic nestálo v cestě expanzi bolševické revoluce do Evropy. Franciszek Latinik, již v hodnosti generála podporučíka, byl postaven do čela 1. armády, která měla měla spolu s dalšími polskými armádními sbory Rudou armádu pod Warszawou zastavit. Zároveň byla Latinikovi svěřena i funkce vojenského velitele Warszawy. Poláci v této pro Evropu velevýznamné bitvě nakonec zvítězili, dodnes je bitva u Warszawy ze srpna roku 1920 v Polsku označována jako "Zázrak na Wisle".

Do konce polsko-bolševické války sloužil Latinik jako velitel jižní skupiny 6. armády, po jejím skončení  velel výcviku vyšších důstojníků, v listopadu 1921 se stal velitelem X. armádního okruhu Przemyślu (Okreg Korpusu X.). V roce 1922 dosáhl hodnosti divizního generála. Zdálo by se, že jeho kariéra v polské armádě ještě zdaleka nedosáhla vrcholu, ale ....

Tím "ale" byla Latinikova povaha a jeho pojetí cti - odmítl po válce prestižní a ceněný Řád Marie Terezie, protože už nebyl vojákem císařské armády, odmítl i Řád čestné legie  za zásluhy v polsko-bolševické válce, protože návrhovaná IV. třída se mu zdála nedostatečná pro někoho, kdo během války plnil funkci velitele armády. Ovšem vaz mu zlomilo něco jiného. Jako absolvent prestižních vojenských škol (dá se říci profesionál s elitním vzděláním)  měl velmi přezíravý vztah k některým důstojníkům (a zvláště těm, kteří pocházeli z tzv. "legionów polskich", obdoby našich legií), které považoval za diletanty, a dával jim to celkem nepokrytě najevo. Tento antagonismus se stupňoval úměrně s tím, jak tito legionáři obsazovali stále významnější posty v polské armádě, ale podle Latinikova (ale nejen jeho) názoru to bylo v rozporu se zásluhami, schopnostmi nebo dosaženým vzděláním. Latinik si neodpustil na adresu legionářů  uštěpačné poznámky typu "Ti, kteří za něco stáli, padli. Ti,  kteří přežili, nejsou k ničemu", nebo "Vy si dokážete všechno zařídit soukromě (myšleno soukromými cestičkami). Raději budu sloužit u uklízečů, než s takovou armádou".

Tady bych možná ještě zmínil i nepříliš přátelský vztah Latinika a Pilsudského, který zřejmě s Latinikovou averzí vůči legionářům souvisel. Vždyť Pilsudský byl jeden ze spoluzakladatelů "legionów Polskich" a Latinikovy výpady asi musel pociťovat dost osobně (je koneckonců dost možné, že tak i byly myšleny). Sám Pilsudský měl na Latinikovu adresu prohlásit: "Směšně nafoukaný, věčně nespokojený, dokonce sám se sebou, v žádném případě pro něj není v Polsku místo. Nespravedlivý k podřízeným, intrikán, jeden z generálů kazících polskou armádu a téměř nepoužitelný. Byl bych rád, kdyby v polské armádě nebyl."

Latinikovy poznámky a vzájemná nevraživost s Pilsudským se možná ještě daly přejít. Když se ale na Latinika obrátili v roce 1924 orgánizátoři slavnostní přehlídky k výročí vzniku prvních oddílů polských legií, odmítl jejich žádost o navelení důstojníků a vojáků k přípravě a organizaci přehlídky, a to dokonce velmi příkře. Řekl doslova: "Dneska přicházíte pánové se slavnostmi Legií, zítra přijdou Židi s dobytím Jericha a pozítří Ukrajinci s Petlurou". (Symon Petlura byl ukrajinský politik, v letech 1919 - 1926 ukrajinský prezident, od roku 1921 v exilu v Paříži). No, přirovnat legionáře a válečné veterány k Židům nebo ukrajinským nacionalistům -  neodpustitelné.

O jeho výroku informoval deník "Nowy Glos Przemyśla". Latinik situaci vylepšil tím, že nechal z moci velitele vojenského okruhu celý náklad zabavit. Teď už se konflikt nedal zaretušovat, nabyl na síle a dynamice, legionáři a patrioti (a je velice pravděpodobné, že s Pilsudským za zády) se rozhodli s Latinikem zúčtovat. Zpochybňovali nejen jeho vlastenectví, ale i loajalitu vůči polskému národu. Protože velitel polské armády generál Wladyslaw Sikorski nereagoval na žádosti o přísné Latinikovo potrestání, sedm polských generálů podalo demonstrativně demisi s cílem donutit velení armády, aby byl Latinik  za své výroky pohnán k zodpovědnosti. To se jim podařilo, jejich demise přijata nebyla a Latinik byl předvolán před čestný generálský soud. Ještě před ním mu byll ale doporučen dobrovolný odchod z armády. Latinik, který již byl v důchodovém věku si tedy podal žádost o uvolnění ze služby a bylo mu vyhověno. Již po jeho odchodu jej pak čestný soud prohlásil za vinného a udělil mu přísnou důtku. Tato událost je v Polsku známa jako "Stávka generálů".

Po svém penzionování se Latinik usadil v Krakově, kde se věnoval také sepisování pamětí, mj. napsal publikaci "Walka o Slask Ceszyński w r. 1919". Válku šťastně přežil, zemřel v roce 1949 v Krakově, pohřben je v rodinné hrobce na krakovském Rakowickém hřbitově.

Franciszek Ksawery Latinik je významnou osobností nejen slezské historie.